mylms

... web o elektronice


Jak správně pájet trafopájkou a jak si vyrobit pájecí očko

Často se setkávám s lidmi, kteří absolutně neumí pájet, nebo se jim to i při veškeré snaze nedaří. Asi taky nejsem přeborník na zacházení s pájkou, ale spájet k sobě dva dráty, nebo připájet součástku docela svedu. Přitom stačí dodržet pár opravdu jednoduchých pravidel a pájení se vydaří.

pajeni-12



V textu níže někdy budu používat toto názvosloví pájka = páječka (zařízením, kterým se pájí); cín = pájka (materiál, kterým se spojují pájené části). Tento popis mi přijde přirozenější a vlastně ho slýchám celý život. Kdy se jedná o pájku a cín určitě poznáte z kontextu věty.

Zde budu řešit pouze pájení s trafopájku a pájení bez nějakých větších specialit. Úplný základ je mít správné vybavení. Jediné vybavení je v podstatě páječka s vhodným očkem, cín, tavidlo a čistý povrch na pájení. Dobré je mít ještě jemný ocelový kartáč na očištění očka a místo obyčejné kalafuny lze použít nějaké speciální tavidlo. To je nezbytné při pájení třeba na hliník, nebo poniklovaný povrch. 

Protože je pájka vlastně transformátor a pájecí očko funguje jako jeden závit transformátoru, je nutné dávat pozor při pájení součástek citlivých na elektrické výboje. V součástce by se mohlo při zapnutí a vypnutí pájky naindukovat napětí a zničit ji. Při pájení elektroniky je dobré pájku zapínat a vypínat mimo pájený spoj. I když jsou moderní součástky poměrně odolné, je nejlepší se tomuto úplně vyhnout.

Trafopájku je tedy vhodné používat pouze na „hrubší“ pájení – pájení vodičů, oček apod. Při pájení na desky plošných spojů, a podobné používám výhradně mikropájku.

 

 

Pájka (páječka)

Jó, za komára, to byly pořádný pájky. Ne ty dnešní čínský mrdky. Vůbec nechápu proč moderní trafopájky mají vývody na pájecí očko umístěné nad sebou. Všichni které znám na to nadávají. Kdo natrefí na poctivou starou pájku má kliku. Jediná nevýhoda je chabé osvětlení pomocí žárovičky, ale u nových pájek to není lepší. Zručnější kutil si žárovku upgraduje na LED osvětlení (článek snad časem přidám). Pájky se vyrábí o výkonu od 75 W po 125 W. Nejuniverzálnější a mnou nejoblíbenější je 100W pájka ETP2. Příliš nízký výkon zdržuje, příliš velký výkon způsobuje přepalování cínu a zbytečné tavení izolace – samozřejmě záleží na zručnosti (125W pájka je na běžné pájení opravdu moc). Dnes bych doporučoval kupovat pájky typ ETP4, 5 a 6. Ideálně by pájka měla mít rovnou stranu, aby se na stole nepřevalovala.

 

pajeni-1

100W a 125W pájka

 

 

pajeni-2

Starší, šedá 100W pájka je hranatější a stabilnější

 

 

Trafo-pájka funguje tak, jak název napovídá, na principu transformace. Vlastně se nejedná o nic jiného, než o transformátor ze síťového napětí na nízké napětí o hodnotě pouze několika voltů, ale s velkým výstupním proudem. Odebíraný proud ze sítě je při 230 V a cca 0,5 A, ale proud sekundárního vinutí může být okolo 100 A při napětí 1 V. Tento vysoký proud způsobuje zahřívání nejslabší části obvodu a tou je právě pájecí očko. Důležité je tedy spolehlivé přichycení pájecího očka.  Šedá pájka má pouze šroubky. Lepší je připevnění očka přes plíšek, jako je vidět na oranžové pájce. Nedochází tak při dotahování očka k jeho deformaci. I malý přechodový odpor se velmi nepříznivě projeví na zahřívání očka. Pájka vlastně potom topí na přechodu pájka-očko, tedy tam, kde nechceme. Dochází k nekvalitnímu pájení, přehřívání transformátoru apod. Zde se poprvé hodí na začátku zmiňovaný ocelový kartáč. Při výměně očka je nutné pájku vždy očistit!


pajeni-13

Je nezbytné, aby byl konec pájky pečlivě očištěn

 

Pájecí očko

Jedna z absolutně nejdůležitějších částí při pájení. Špatné očko = špatné pájení. Toto pravidlo platí téměř bez výjimky. Dnes se dají koupit spousty různých „nesmrtelných“ oček z různých materiálů. Jejich výhoda je že mají většinou „špičatější“ hrot, než obyčejný měděný drát. Ale pokud je potřeba prohřát nějaký větší spoj, zas taková výhoda to není. Jak jsem psal výše, na „jemný pájení“ mám mikropájku. Na trafopájce mám nejradši očko z obyčejného měděného drátu o průřezu 1,5 mm2. Sice není nesmrtelné, ale nic nebrání si udělat několik oček do zásoby a cena je „nula, nula, nic“. Pokud použijeme 10 cm drátu, tak cena vyjde asi na 40 haléřů a půl minuty času.

Kromě správného přichycení k pájce je nutné dodržet ještě dvě věci – správný tvar očka a správný povrch očka. Tvar je čistě subjektivní a ne každému se musí s konkrétně tvarovaným očkem pájet dobře. Já používám tvar očka, jako je vyfocený níže. Tento tvar má výhodu, že v sobě dokáže udržet poměrně velké množství cínu, má velkou styčnou plochu (pokud je potřeba) a při vypnutí pájky dokáže nasát přebytečné množství cínu zpět. Při výrobě očka je akorát nutné udělat alespoň minimální mezeru, kam se cín může vlivem kapilárních sil nasát. Konec očka je možné kleštěmi zmáčknout aby byl plošší – vytvoří se tím větší teplosměnná plocha.

 

pajeni-3

Mnou používaný tvar očka. Všimněte si pocínování. Toto očko je již opotřebované a zdeformované.

 

 

pajeni-4

Často používaný tvar očka – všimněte si přichycení očka. Toto je lepší, než pouze šroubem.

 

 

pajeni-5

U tohoto očka je pocínován pouze konec. Zbytek je používáním zoxidovaný – tam cín už nechytne.

 

Tak jako je důležité mít správně natvarované očko, je nutné, aby mělo správný povrch. Můžeme zkusit „pájet“ ocelovým drátem, ale nebude stát za nic. U očka je nutné, aby byl jeho povrch smáčivý cínem. Toho lze docílit velmi jednoduchým pravidlem. S prvním zahřátím očka je nutné očko ponořit do tavidla (kalafuny) a jeho aktivní povrch pocínovat. Zamezí se tím tvorbě oxidů mědi, na které už nikdy pořádně cín nechytne. Toto snad nikdo, koho znám nedělá a taky to podle toho vypadá.

 

pajeni-6

1 – Ustřihnout dostatečně dlouhý drát

 

pajeni-7

2 – V půlce ohnout pomocí kleští

 

pajeni-8

3 – Kleštěmi ohyb zmáčknout tak, aby se obě části očka dotýkaly pouze nepatrně

 

pajeni-9

4 – Za zúžením rozšířit

 

pajeni-11

5 – …a ohnout tak, aby konce přesně padly do pájky

 

 

pajeni-13

6 – Konec pájky očistit jemným ocelovým kartáčem

 

pajeni-14

7 – Upnout očko a dotáhnout

 

pajeni-15

8 – Ještě nezahřáté očko vložit do kalafuny

 

pajeni-16

9 – Krátce zapnout pájku a nanést vrstvu kalafuny

 

pajeni-17

10 – Ihned pocínovat z obou stran

 

pajeni-18

11 – Na pocínovaném očku drží cín v drážce

 

pajeni-19

12 – Při zahřátí dojde k přemístění cínu na hrot očka

 

pajeni-20

13 – Cín drží na špičce očka. Po vypnutí se přebytečný cín nasaje zpět (viz krok 11). Než jsem to vyfotil už se cín trochu přepálil.

 

Cín (pájka) & tavidlo (kalafuna, pájecí pasty a spol.)

Aby se dalo pájet, je nutné pájený spoj něčím spojit. Na trhu je velké množství různých cínových pájek (cínů) ať již klasických s obsahem olova, RoHS* s obsahem stříbra, mědi, kobaltu (RoHS?) a kdoví s čím ještě. Pokud nejste vyloženě nuceni používat bezolovnatou pájku, nepoužívejte ji. Když pomineme ekologii, tak má klasická olovnatá pájka výhodu ve větší elastičnosti spoje = pájka se stříbrem má tendenci praskat. Já myslím používám obyčejný trubičkový cín Sn60Pb40 (obsahuje 60% cínu, zbytek olovo) o průměru 1 mm. Pokud  používáte trubičkový cín (je dnes vůbec možné koupit něco jiného?) razantně se vyhnete používání dodatečného tavidla, protože již obsažené tavidlo zvyšuje smáčivost pájených povrchů (rozpouští nepájitelné oxidy).

Trubičkový cín má však při pájení, zvláště trafopájkou jednu obrovskou nevýhodu. Protože má očko trafopájky poměrně vysokou teplotu může docházet k varu tavidla uvnitř trubičky a tím rozstřiku tavidla, nebo dokonce pájky = při pájení to prská, tavidlo se nedostane tam, kam má. To lze jednoduše pozorovat ať už při samotném pájení, kdy na ruce přistávají kapičky tavidla, nebo na stole kde se pájelo je spousta kapiček zatuhlého tavidla. Na omezení prskání existuje jednoduché, avšak špatně dostupné řešení – cín podélně rozříznout, nebo prodětavět. U cínu, který má průměr třeba 0,5 mm se to ručně snad provést ani nedá. Ale jinak to lze provést např. ostrým lámacím nožem, nebo žiletkou a umístěním cínu do drážky ve tvaru „V“. Průmyslově se samozřejmě vyrábí zařízení, většinou kombinované s podavačem. Pájení s přiříznutým cínem jde daleko lépe, protože se tavidlo rozlije přímo do pájeného místa. Na videu níže můžete vidět vliv proříznutého cínu na pájení.

 

 

Jako tavidlo lze použít obyčejnou kalafunu, nebo nepřeberné množství chemických tavidel. Pokud to není nutné, tak se snažím přidaným tavidlům vyhnout. Spoje není potřeba dodatečně čistit – některá tavidla jsou velmi agresivní. Ale třeba na poniklovaný (např. u akumulátorů), nebo hliníkový povrch se bez speciálního tavidla nedá pájet. Na pájení takovýchto povrchů doporučuji Supersolder-flux. Pokud to seženete, tak budete koukat. S tímto lze pájet snad opravdu na všechno.
Obyčejnou kalafunu lze koupit v kalíšcích, nebo v roztoku s lihem. Kalafuna je však křehká a pokud ji máte v brašně a někde s ní prásknete do rohu, může se kalafuna rozbít a vydrolit se do brašny. Na to existuje jeden velice jednoduchý trik – drcenou kalafunu umístěte do vhodného (plechového) kalíšku, promíchejte s trochou lihu (pouze navlhčit) a mírně nahřejte třeba na plotně, nebo na radiátoru. Povrch kalafuny můžete „zatáhnout“ třeba plynovým hořáčkem. Nechte několik dnů odpočinout. Kalafuna bude mít konzistenci tuhého medu. Stále to je „pevná“ kalafuna, ale nedrolí se a dlouho (roky) nebude. Maximálně se odloupne povrch vysušený pájkou při používání.

 

pajeni-21

Nadrcenou kalafunu nasypeme do vhodného kalíšku

 

 

pajeni-22

Navlhčíme lihem – ale jen tolik, aby nebyla všechna kalafuna mokrá. Můžeme promíchat.

 

 

pajeni-23

Kalafunu můžeme nechat na radiátoru, nebo povrch ohřát plynovým hořáčkem, aby se zatáhl. Nepřepálit!

 

*RoHS – Směrnice o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních.

 

Jak správně pájet?

Po správné přípravě je pak pájení hračka. Samozřejmě, že i zde je nutné dodržet několik základních pravidel. Pájený povrch je nutné mít zbavený nečistot. V případě pájení hůře pájitelných spojů je nutné použít větší množství tavidla, ať už obyčejné kalafuny, nebo speciální pájecí kapalinu, gel apod. Protože má pájecí očko vysokou teplotu je nutné se vyhnout dlouhému přepalování cínu.

 

pajeni-24

Čtyři pájené spoje. 1 – spoj OK. 2 – Cín není nanesen na celém padu. 3 – Spoj je přehřátý (cín je na povrchu hrubý). 4 – Spoj je přehřátý (deska je pájením poškozena)

 

  pajeni-25

 

Pájet lze v podstatě dvojím způsobem. A to tak, že si cín dáme na očko a poté na pájený spoj, nebo rozžhavené očko přiložíme k pájenému spoji a postupně přidáváme cín (toto je stejný způsob jako u mikropájky). Každý způsob se hodí na něco jiného. Ten druhý je častý u pájení kabelových oček, nebo pocínovávání vodiče. Pokud máte v plánu spojovat pájením např. dva vodiče je dobré je buď proplést a pak pocínovat (tak, aby už před pájením držely u sebe), nebo každý pocínovat zvlášť a poté jenom spojit. Omezí se tím množství tepla vneseného do spoje. Pocínované části se lépe prohřívají.

 

  • Zapneme pájku a na očko naneseme malé množství cínu. Vypneme pájku, aby se cín nepřepaloval.
  • Očko položíme na kalafunu a krátce zapneme. Na očko se nanese souvislá vrstva kalafuny. Kalafunu je nutné nanášet až poté, co je na očku cín.
  • V případě, že spoj jde pájet hůř, naneseme pájecí kapalinu, nebo gel přímo na pájené plochy.
  • Přiložíme očko na pájený spoj (pozor na poškození součástek citlivých na elektrický výboj) a zapneme pájku.
  • Po zahřátí spoje by měl cín vlivem kapilárních sil sám stéct na pájený spoj.
  • Ten ještě chvilku zahříváme, aby se spoj dostatečně prohřál a spojil (nepřepalovat!).
  • Vypneme pájku. Přebytečný cín je nasát zpět do očka.


  • Přiložíme pájku na pájenou část.
  • Zapneme pájku a přidáváme cín nejdříve na pájecí očko.
  • Poté, co se cín na očku roztaví a spojí se s částí pájené plochy (třeba s očkem) přidáváme cín na místo, kde ho potřebujeme.
  • Pokud pocínováváte vodič je dobré ho chvíli ohřívat shora, ale i zespoda. Přitom přímo na vodič přidáváme cín.

 



Napsal Petan před šesti měsíci v kategorii Elektronika. Připojeno 0 komentářů.
Přečteno 1917x.

Na programy zde poskytované není žádná záruka na funkčnost (viz licence). Jednotlivé články, stejně jako celý obsah stránek není návodem a slouží pouze k studijním účelům. Zapojení výše mají pouze informativní charakter! Vždy se řiďte originálním návodem k použití! Na elektrickém (vyhrazeném) zařízení smí pracovat pouze osoba s příslušnou kvalifikací dle vyhlášky 50/78 Sb! Vše tedy děláte na vlastní nebezpečí! Autor stránek nebere žádnou zodpovědnost za případné újmy na zdraví, životě, majetku a jiné!

Jakékoliv části webu je zakázáno bez svolení autora a uvedení zdroje publikovat! Některé části článků mohou obsahovat texty, případně obrázky ze stránek Wikipedia a Wikimedia Commons. Tyto části jsou dostupné pod původní licencí Creative Commons.



Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

* Hvězdičkou jsou označena povinná pole. Autor stránek odpovídá vždy do komentáře, ne na přiložený mail!